Xtreme blog
Jak jsem prošla... firewalkingem!
Co je nejdůležitějším aspektem, když chceš zažít firewalking? Důvěra. Jenže ne důvěra v instruktora, že to všechno skvěle připravil, že myslí na bezpečnost, že to nebude tak žhavý, jak se zdá. Nic takového. Nejdůležitější je důvěra sama v sebe.
Před zážitkem firewalkingu jsem byla nejdřív natěšená a čím víc se blížil, tím víc stoupala nervozita a obavy. Nikdy předtím jsem nic podobného nezažila, adrenalinových zážitků za sebou moc nemám a nevěděla jsem ani moc dobře, co mám očekávat. Když jsem se rozkoukávala a rozpovídala mezi účastníky, zjistila jsem, že v tom naštěstí nejsem sama. Myslím si, že jsem měla štěstí na lidi kolem sebe. I když to byli ještě pár hodin zpátky naprosto neznámí lidé, díky společným obavám jsme se rychle semkli a navzájem se podporovali. Vždycky si při podobných příležitostech připomenu, jak skvělé to je být obklopena lidmi, co mají stejné zájmy a chuť posouvat se vpřed jako já.
I instruktor byl skvělý. Učil nás postupně různé techniky a provázel přípravou tak, aby z nás obavy postupně spadly a abychom utvrdili naši mysl v tom, že to zvládneme. Po meditacích a relaxačních cvičeních jsem opravdu postupně cítila, jak se mi uvolňuje mysl a jak ze mě postupně upadá napětí a nervozita, které jsem ze začátku pociťovala.
K samotným kamenům jsme se dostali lehce před setměním. Ta atmosféra byla úžasná. V tom postupujícím šeru uhlíky naprosto zářily a staly se středobodem pozornosti nás všech. Ne že by tomu bylo jinak, kdybychom to procházeli ve dne. Ale ta večerní atmosféra má fakt něco do sebe.
Všichni jsme se rozestoupili kolem uhlíků, abychom si byli navzájem oporou. I když jsem upřímně moc nevnímala, jak se daří ostatním, soustředila jsem se hlavně na sebe, na svoje strachy a na to, abych je překonala. Když jsem byla připravená, šla jsem k uhlíkům a začala jsem pracovat s dechem, aby ze mě všechny obavy postupně spadly. Nebudu lhát, moc se mi to nedařilo. Teplo mi stoupalo do tváře, ruce se mi třásly a já jsem vzadu v hlavě postřehla hlásek, který mi šeptal, že to je šílenství a instruktor si z nás beztak dělá dobrý den.
A pak jsem udělala krok. Pak další. A další. Když jsem předtím pozorovala ostatní, připadalo mi, že přes kameny jdou strašně rychle, skoro běží. Ale když jsem šla přes uhlíky já, každý krok mi připadal jako věčnost a soustředila jsem se na každý pohyb. S každým dalším krokem jsem cítila, jak se moje sebevědomí a síla zvyšují. Překonala jsem svoje obavy a dokázala jsem něco, co se mi předtím zdálo nemožné. Já to fakt zvládla! Celé moje tělo mi zaplavila euforie, adrenalin, dopamin a všechny ty skvělé hormony štěstí, jejichž jméno si ani nepamatuju. Cítila jsem se šťastná, plná energie, pyšná na sebe sama, že jsem to zvládla! Cítila jsem se, jako bych teď měla dokázat všechno na světě.
A musím říct, že mi vydržel ještě dlouho po tom, opravdu. Může to znít jako klišé, ještě když všechny ty zážitky povídají to stejné. Ale ono to bylo vážně úžasný. Byl to zážitek, který mi dodal sebevědomí a ukázal mi, že když si opravdu chci něco dokázat, tak to dokážu. I když bych měla tančit v plamenech. (No dobře, to bych si asi netroufla). Celý den byl neuvěřitelně silný a určitě ho nikdy nezapomenu. Byl to jeden z největších a nejsilnějších zážitků, který mi ukázal, že s trochou odvahy a vůle mohu překonat cokoli. Tak vzhůru do toho!
